Jaká je role praprarodičovství v dnešní rodině?

Socioložka Zuzana Talašová (MUNI, MENDELU) prezentovala výsledky svého výzkumu na konferenci Britské sociologické asociace v Manchestru. Výzkum ukazuje, že praprarodičovství není pouze otázkou věku či biologické pozice v rodokmenu, ale představuje specifickou rodinnou roli, která sice existuje, avšak společensky zůstává takřka neviditelná. Přesto právě praprarodiče sehrávají důležitou roli v udržování rodinné soudržnosti – nikoli prostřednictvím každodenní péče, ale skrze rituály, svou přítomnost a symbolické propojování jednotlivých generací.

10. 4. 2026

Bez popisku

Neviditelná rodinná role bez scénáře? 

Praprarodičovství je rodinná role, která biologicky existuje stále častěji – prodlužující se délka života znamená, že se čtvrtá generace v rodině stává běžnou součástí rodinného života. Přesto jde o roli, které společnost dosud věnovala jen malou pozornost. Výzkum Zuzany Talašové z FSS MU a PEF MENDELU se zaměřuje právě na to, jak praprarodiče tuto roli prožívají, jak ji konstruují ve svých životních příbězích a jaké místo jim rodina i společnost přiznává.

Talašová dokládá tzv. relační neviditelnost praprarodičovství: role biologicky přítomná, ale narativně tichá. Na vizuálních životních osách, které respondenti a respondentky vytvářeli, se praprarodičovství jako životní událost téměř nevyskytuje. Střední věk je v těchto příbězích bohatě zdokumentován – pozdní život působí prázdně, jako by se tam z pohledu identity již nic zásadního neodehrávalo.

Výzkum zároveň odhaluje výrazné genderové rozdíly: zatímco ženy strukturují své životní příběhy kolem péče a rodinné kontinuity, muži kotví svou identitu v práci, profesních úspěších a prostorovém zakotvení.

Od péče k rituálům

S přibývajícím věkem se způsob, jakým praprarodiče udržují rodinné vazby, proměňuje. Aktivní každodenní péče ustupuje do pozadí – nahrazují ji rituály: společná jídla, objetí, návraty do rodinného domu. Právě prostřednictvím těchto zdánlivě malých gest zůstávají praprarodiče symbolickým pojítkem mezi generacemi.

Fyzická křehkost přitom často slouží jako legitimizace tohoto přechodu do pasivnější role. Výzkum ukazuje, že praprarodiče sami internalizují normu „vhodného stárnutí" – ústup do pozadí je narativně konstruován jako morálně správná a přirozená volba, nikoli jako ztráta.

Ambivalentní autonomie

Paradoxem praprarodičovství je to, co Talašová nazývá ambivalentní autonomií: svoboda od povinností koexistuje se symbolickou marginalitou. Praprarodiče jsou v rodině přítomni a milováni, ale často jsou vyloučeni z rozhodování – ať už jde o výchovu, předávání hodnot nebo náboženskou víru. Jejich hlas a životní zkušenost zůstávají v rodinné dynamice nevyslyšeny, což Talašová spojuje s širším fenoménem kulturního ageismu: označení „praprarodič" příliš často evokuje obraz křehkosti a úpadku, nikoli moudrosti nebo kontinuity.

Závěry výzkumu poukazují na potřebu přehodnotit, jak společnost nahlíží na velmi vysoký věk. Nejstarší generace přispívá morálně i emocionálně – i tehdy, když již aktivně nepečuje. Inkluzivnější přístup by měl tyto příspěvky pojmenovat a ocenit.


Výzkum byl prezentován na konferenci Britské sociologické asociace (BSA) v Manchestru. Zuzana Talašová působí na Fakultě sociálních studií MU a Provozně-ekonomické fakultě MENDELU.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info