Ve své práci se zaměřuje na takzvanou první reprodukční zkušenost, tedy první vědomou snahu o početí dítěte nebo první neplánované těhotenství. Na rozdíl od tradičních výzkumů, které sledují především počet dětí nebo věk při narození prvního potomka, zkoumá období, které těmto událostem předchází, a jeho možné důsledky pro partnerské soužití.
Výzkum vychází z dat šetření Czech Generations and Gender Survey a zahrnuje 1 760 respondentů narozených v letech 1951 až 2001, kteří se někdy pokoušeli počít dítě v partnerském vztahu. Pomocí analýzy životních drah sledovala autorka, jak výsledek a délka první snahy o početí souvisejí s pravděpodobností rozpadu partnerství.
Výsledky ukázaly, že páry, kterým se podařilo počít dítě během první snahy, vykazovaly nižší riziko rozpadu vztahu. Přibližně 15 let po ukončení této zkušenosti přetrvávalo partnerství u 78 % párů, zatímco mezi těmi, kteří nakonec snažení vzdali, to bylo pouze 44 %.
Analýza zároveň naznačuje, že klíčovou roli hraje délka období, během něhož se pár pokouší o početí. Zatímco medián délky úspěšné snahy činil tři měsíce, u neúspěšných pokusů dosahoval přibližně dvou a půl roku.
Za významný zlomový bod označuje výzkum hranici dvou let. Páry, které se snažily počít dítě déle než dva roky, vykazovaly více než dvojnásobné riziko rozpadu vztahu ve srovnání s páry, kterým se početí podařilo během prvních šesti měsíců. Tento efekt se přitom projevil i u párů, které nakonec dítě počaly.
Výsledky tak podporují představu, že problémy s početím představují významný stresový faktor. Dlouhodobá nejistota, opakovaná zklamání a náročné zvládání neplodnosti mohou partnerský vztah zatěžovat více, než jej posilovat. Výzkum proto dochází k závěru, že obtíže s početím fungují spíše jako faktor zvyšující riziko rozpadu vztahu než jako zkušenost, která by partnery sbližovala a posilovala jejich odolnost.